Sedím doma u psacího stolu a dívám se na zbytky vagonů modelové železnice, které mi přinesl můj syn. Nějak se mu je povedlo rozbít. Už jsem se uklidnil a přemýšlím jak barevně upravím právě postaveného Favorita – toho z originální stavebnice modely z osmdesátých let. V křídlech jsou plastová žebra a náběžná hrana a odtoková je z lípy. Vzpomínám na loňské setkání s naším domácím lišajem – lišajem borovým (Sphinx pinastri). Proč, protože jsem tam poprvé na vlastní oči viděl, jak křídla staví konkurence, nás modelářů a ptáků. Je úžasné vidět, jak je to v přírodě zařízeno.
V květnu v Jizerských horách jsem jej potkal blízko naší chalupy. V podstatě první jej uviděl můj syn. Pachtil se právě vylíhlý z kukly travou, a protože ještě měl malá křídla, která teprve čekala na dokončení, moc mu ten pohyb nešel. Urputně se snažil dostat na ideální místo pro dokončení své metamórfozy. Mimochodem, zakuklený lišaj je schopen si sám rozhodnout, zda se ten daný rok vyklube z kukly, nebo zda tam ještě rok zůstane.
Ten náš se tedy rozhodl a byl plně odhodlán dokončit, co začal někdy před rokem nebo dokonce dvěma roky. Měl překvapivě dlouhé tělo, jednotlivé články zadečku byly od sebe jasně odděleny. Po tom, co jsme mu nabídli ruku, ochotně po ní vyšplhal a usadil se ženě na mikině. Tady začal dokončovat své dílo. Měl vyloženě na spěch. Lišajové totiž musí postavit křídla, dokud to jde, tedy dokud jsou křídla tvárná a nejsou již ztuhlá.
Lišaj začal smršťovat svůj zadeček a pravidelně hluboce dýchat. Důvodem celého aktu je, že do dutých žeber v křídlech pumpuje vzduch a křídla se začínají zvětšovat a narovnávat. Je až s podivem, jak dokonale to funguje. Přibližně za 40 minut byla křídla už v plné velikosti, zatím jenom postavená na výšku. V poslední fázi nafukování pak lišaj křídla překlopil do „standardní“ polohy, tedy „na plocho“. Pak již přestal hluboce dýchat a odpočíval. Do večera seděl na manželčině mikině a zmizel s prvními hvězdami.
Myslel jsem si, že tento výjev již nikdy neuvidím, ale co čert nechtěl, potkali jsme ten den ještě jednoho lišaje borového. Ten v takové kondici nebyl a nafukování křídle mu trvalo asi dvě hodiny. Prostě každý je jiný, stejně jako lidé. Dle mého je to dobře.
Závěrem ještě zmiňuji, že se mi podařilo nafotit spoustu fotek ze stavby křídel. Takže si některé můžete prohlédnout i vy. Na konci celé série je ještě jeden lišaj – lišaj lipový (Mimas tiliae), kterého jsem potkal v Praze.
Jiří Hloušek